Svatý Bartoloměj – francouzské Švédsko pro miliardáře v Karibiku
Tento ostrov je malým bratříčkem Svatého Martina. Další názvy ostrova jsou Saint-Barthélemy (oficiálně), St. Barths, St. Barts, St. Barth nebo Saint-Barth. Je to ostrov francouzský, jenž má se Saint-Martin společnou veřejnou správu, ale je velmi odlišný. Ostrůvek má rozlohu 25 km2 a žije na něm zhruba 10 000 obyvatel. Ostrůvek byl pojmenován po mladším bratru Kryštofa Kolumba Bartolomějovi.
Ostrůvek nemá, podobně jako Svatý Martin, vlastní zdroj pitné vody, takže byl dlouhou dobu kolonizátory opomíjen. Po roce 1648 osídlilo ostrov 50 – 60 osadníků s rodinami a zhruba 50 otroky, kteří zde hlavně pěstovali kakao. V roce 1651 prodala Francie St. Barth Maltézským rytířům. O pět let později ostrov napadli domorodí Karibové a ostrov byl opět opuštěný. Na ostrůvku se pak usadili piráti, z nichž nejznámější byl asi Daniel Montbars. V roce 1665 ostrůvek opět od Maltézských rytířů koupila Francie. V roce 1744 se ostrůvku zmocnily Britové, než se v roce 1764 vrátil pod francouzskou kontrolu. Francouzům se však ostrůvek zdál nezajímavý, a tak ho v roce 1784 vyměnili se Švédskem za obchodní privilegia v Göteborgu. Švédové se ihned chopili příležitosti, založili zde městečko Gustavia (pojmenované po Gustavu III.) a prohlásili celý ostrůvek za svobodný přístav. Obyvatelstvo ale zůstalo nadále převážně francouzského původu. Tím se ostrůvek stal vyhledávaným střediskem pro legální i ilegální obchod. V roce 1801 byl St. Barth obsazen na více než rok britskými jednotkami. Na ostrůvku sice rovněž panoval do roku 1847 otrokářský systém, ale nebyl příliš rozšířený, neboť zde nebylo žádné zemědělství. Pro propuštěné otroky tak nebylo uplatnění a odjeli na okolní ostrovy. Tím pádem se zde prakticky nevyskytují Afroameričané. V roce 1852 zasáhl ostrůvek silný hurikán následovaný požárem a přestal být pro Švédy zajímavý, takže jej v roce 1878 na přání místních prodali zpět Francii, jež ho přiřadila pod guadeloupskou prefekturu.
Koncem 50tých let nastala pro St. Barth nová etapa vývoje. Bylo zde vystavěno letiště, kde mohou přistávat letadla střední velikosti a v roce 1957 zde zakoupil americký bankéř David Rockefeller veliký pozemek a vybudoval si zde zimní útočiště (dnes patří Romanu Abramovičovi). Brzy po něm začali krásy ostrova objevovat i další boháči a příslučníci jetsetu, jako Greta Garbo, Benjamin de Rottschield, Steve Martin, Jimmy Buffet nebo Johny Hallyday (je zde i pochován), a budovali si zde svá sídla. Dnes je ostrov místem pro dovolenou miliardářů z celého světa a kolem vánoc je obklopen nejluxusnějšími jachtami. V roce 2003 se v referendu rozhodlo místní obyvatelstvo pro odloučení od správy z Guadeloupu a stalo se, podobně jako Saint-Martin collectivité d’outre-mer s tím, že je součástí Francie, ale s vlastním fiskálním systémem.
Zajímavosti:
- letiště SBH disponuje přistávací dráhou o délce 646 m a k přistání je potřebná zvláštní licence,
od roku 1961 se počet obyvatel zvýšil 5x, - i na takto malém ostrůvku jsou 2 dialekty, jeden podobný quebecké francouzštině, druhý martinickému patois ovlivněnému africkými jazyky.,
- většina staveb v hlavní vesnici Gustavia je ve skandinávském stylu,
pojmenování ulic je stále švédské, - na ostrově žila svého času nejstarší osoba světa, jeptiška Eugenie Blanchard, jenž se dožila 114 let a 261 dnů,
- přestože je ostrov součástí Francie, má vlastní SPZ,
- HDP na osobu na ostrově je téměř 39 000 €, což je o 19% vyšší HDP než má kontinentální Francie,
- ročně navštíví St. Barth 200 tisíc turistů,
- třetina obyvatel pochází ze severního Portugalska,
- na St. Barth vychází jeden týdeník, sezónní lokální vydání magazínu se zaměřením na luxusní módu L’Officiel, dále jsou zde 2 TV kanály a 5 rozhlasových stanic.
Doprava: Na St. Barth se dostanete z Sv. Martina buď lodí nebo letadlem. Pro dobrodružnější povahy doporučuji loď. Vyjíždějí z Philipsburgu nebo z Marigot a přezdívá se jim vomit comet, tedy, omlouvám se za ten výraz, blicí kometa. Cesta trvá necelou hodinu. A skutečně je tomu tak, zejména pokud je moře "a bit choppy", tedy trochu neklidné. To znamená, že je moře "poněkud neklidné" jako byl otec v seriálu 30 případů majora Zemana, v díle Studna. Zažil jsem ledacos, ale že jsme se propadali tak, že okno kormidelny bylo pod vodou a vzápětí jsme se dívali vzhůru do nebe, to jsem tedy na komerční lince nezažil. Všichni na horní palubě jsme byli mokří, jak můžete vidět na přiložené fotce, od hlavy až k patě, ale jako jedni z mála jsme to přežili bez ztráty důstojnosti, byť jsme vypadali na to, že jsme na ostrov doplavali a ne přijeli lodí. Projížídí se totiž místem, kde se Atlantk spojuje s Karibikem, vystaveným bez ochrany vlnám z Atlantiku poháněných pasátovými východními větry (běžné vlny 2 a 4 metry, ale v zimním období to může být i 6 a více metrů s poměrně krátkou periodicitou 12 až 14 sekund). Tento zážitek je třeba rezervovavt předem. Doporučujeme si vybrat místo v silně vychlazeném podpalubí uprostřed, kde se houpání lodí tak moc neprojevuje.
Další možností je pak malé letadlo, jež doporučujeme všem méně dobrodružným povahám, byť i letiště na St. Barthu je poněkud originální, jak uvidíte na fotce. Let zvládnete asi za 10 minut.
A nezapomeňte si opět vzít pas do letadla i na loď.
Fotky: Dole na fotkách uvidíte, jak jsme vypadali po příjezdu do Gustavie, jachtu Romana Abramoviche, pár fotek z Gustavie včetně pevnosti Fort Karl, doposud používané cedule s názvy ulic ve francouzštině a švédštině, zvláštní SPZ ze St. Barthu a pár fotek z Gouverneuer Beach, kam se prý ráda chodívala koupat zrána Lady Di (prý nahá - tak bezpečně se tam cítila). Na poslední fotce je letiště SBH na St. Bartu (půjčený z Wikipedie).
